Náš společný příběh
Poznej Šári
K cestování jsem se nedostala díky plné peněžence, ale přes zvědavost. Tenkrát začínal nabírat na popularitě Facebook, kde se objevovaly první velké cestovatelské nápady a inspirace, a v televizi jsem hltala každý dokument o světě. Sledovala jsem lidi, co objevují cizí kraje, a věděla jsem, že to chci zažít taky. Doma jsme na dovolené u moře neměli, tak jsme brázdili Beskydy — na kole i po svých.
Pokračovat ve čtení
Po škole jsme se sbalili a vyrazili do Rakouska, čímž to celé oficiálně odstartovalo. Následovala Korsika a pak Thajsko, kam padly absolutně všechny moje úspory. Srdce mě sice pořád táhlo vyrazit někam na déle, ale brzdil mě strach z neznáma. Až jsem si jednou řekla teď nebo nikdy a odjela na rok do Kanady na Working Holiday. Tam se můj pohled na svět i na mě samotnou úplně otočil — poznala jsem, jaký je to pocit překonat sama sebe a prostě objevovat.
Pak přišla realita a s ní dvě úžasné děti. Cestování jsem se ale vzdát nehodlala. Dnes s manželem a našimi raubíři (5 a 7 let) plánujeme dál, jen trochu jinak. Nehoníme se za vyškrtáváním míst na mapě ani za stovkami kilometrů v nohách. Jde nám o to být spolu, prožívat přítomný okamžik a užít si to — i když to s dětmi v zádech není vždycky úplná idylka.
Poznej Dori
Kdy přesně se ve mně probudila touha cestovat? Netuším. Moje paměť v tomhle směru úplně nespolupracuje. Ale když se ohlédnu zpátky, možná to začalo už v dětství. Táta nás brával na své „pánské dovolené“ – tátové a děti – a s prarodiči jsme jezdili na chatu. Nejraději jsem trávila čas v lese a jen tak se toulala. Myslím, že právě tam se zrodila touha k objevování a toulání se bez cíle.
Pokračovat ve čtení
Vždycky jsem byla hlavně parťák. Když je, s kým jet, jsem pro. Moje první velká cesta byla stejně jako u Šárky Rakousko, pak přišla Korsika a o pár let později Kanada. Po roce, který tam Šárka strávila, jsem si pro ni přijela. Nalákala mě na splnění mého snu – vidět kosatku naživo ve volné přírodě. Cestu domů jsme si protáhly přes další státy, a právě tehdy mi došlo, že cestování už pro mě není jen něco, k čemu se ráda přidám. Vlastně se z toho stala moje radost.
A s tím přišel i můj cestovatelský přerod. Kdysi jsem měla ráda dopředu zjištěné, co všechno se vyplatí vidět, ideálně tak, aby člověk neměl ani minutu nazbyt. Dnes už to mám naštěstí jinak. Pořád si ráda udělám kostru, abych věděla, kam zhruba mířím, ale zbytek nechávám na samotném dni. Už nepotřebuju všechno stihnout a odškrtnout. Dnes mě na cestování baví právě to, co naplánovat nejde.
Od té doby vyrážím s přáteli na prodloužené víkendy do měst, na delší cesty i jen tak někam, kde jsem ještě nebyla. Baví mě objevovat i to, co máme za rohem – nejraději na kole. Protože někdy stačí jen vyjet a nechat se zvědavostí zavést do neznáma.